Pronajímatelé mívají často obavy z toho, že jejich nájemce si v pronajatém bytě zřídí trvalý pobyt (trvalé bydliště) a to zejména z toho důvodu, že se domnívají, že tím nájemci vzniká nějaký nárok na daný byt a že po skončení nájemní smlouvy nájemce nebude možné vystěhovat. Z tohoto důvodu si někteří pronajímatelé dávají do nájemní smlouvy požadavek, že nájemce si na této adrese nesmí zřídit trvalý pobyt.
Zákon zná pouze a jedině „trvalý pobyt“, který se přihlašuje podle zákona č. 133/2000 Sb. , o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zkráceně „zákon o evidenci obyvatel“. V běžné řeči se používá termín trvalé bydliště, kterým se ale rozumí právě trvalý pobyt dle zákona o evidenci obyvatel. Představa, že adresa trvalého pobytu vyznačená v občanském průkazu a samozřejmě registrovaná na příslušném obecním úřadu zakládá jakékoli právo nájemce vůči danému bytu je letitý mýtus, který nemá žádnou oporu v našem právním řádu. Přesto se i dnes stále mnoho lidí domnívá, resp. je přesvědčeno, že když má někdo v daném bytě trvalý pobyt (bydliště), nemůže být z bytu vystěhován, i když nemá platnou nájemní smlouvu. Důvodem existence trvalého pobytu (bydliště) je řešení vztahu mezi občanem a veřejnou správou, nikoli řešení nájemních vztahů. Na základě trvalého pobytu se mimo jiné vyplácejí nejrůznější sociální či jiné dávky, nebo je např. umožněno právo volit či uzavřít sňatek apod.